První vyhrání, z kapsy....

... vyhání. Ano, je to tak. Zatímco první den jsem měl radost ze splněné zakázky hned dopoledne, druhá se zdá býti mnohem složitější. Cíl mého kontraktu má pravděpodobně z domu vykopaný tunel neb nepoužívá žádného vchodu či východu, vlakem jezdí v poštovním voze mezi balíky, tunely metra chodí pěšky, školu opouští kanálem a po lezeckých stěnách se pohybuje pomazán zmizíkem. A tím nechci říct, že bych ho snad nechal projít a nepoznal - na mnoha místech, kterými se měll pohybovat v inkriminovanou dobu prošly maximálně tak dvě tři stařenky o holi či přiopilý kopač kanálů s knírem. Nechci samozřejmě mimikry podceňovati, nicméně myslím, že takhle daleko v maskování má oběť nezachází. A ten jediný švarný junák, který mu byl dokonce trochu podobný, a byl v (ne)správný čas na (ne)správném místě, je mou první obětí z řad civilního obyvatelstva. Zádrhel tedy bude asi někde jinde a měl bych mu urychleně přijít na kloub, jinak se může stát, že díky svému víkendovému (ne)programu mě zablokuje až do pondělí nebo úterý.

Vzpomínám

Vzpomínám, jaké to bylo čekat v zimě a mrazu. Vzpomínám, jaké to bylo blížit se k nic netušící oběti. Vzpomínám, jaké to bylo cítit hebkou kůži na své rukavici. A ty, má první oběti, jsi mi tyhle všechny vzpomínky umožnila prožít znovu, během pár minut dnešního dopoledne, na cestě z tramvaje do bazénu. Vykřikla jsi, jako by tě na nože brali, a přitom tvůj život ukončil dotek jemné bílé rukavice. Spi sladce, já lovím dál...

... and all that jazz

... jazzová hudba, zastřelený pianista, kudrnatý mafián kubánského původu a duchové zabitých z loňského roku, tak začala letošní bitva o nejkrutějšího mafiána. Můj první cíl není příliš opatrný. Fotografické dokumentace mám hodně, příležitosti snad také. Jen doufám, že jsem mafiánské řemeslo po roční pauze a podzimním fiasku příliš nezapoměl. Snad se ukáže, že sólo mi sluší.

Totální válka...

Totální válka, vyhlazování, jedině tak se dá nazvat běsnění, které se rozpoutalo v posledních hodinách mezi naší čestnou rodinou a proradnými zločinci z Corleoneho famílie. Chystá se velký duel, oči celého podsvětí budou upřeny na velký souboj dvou padrinů. Dvě bílé rukavice, dvě rudé růže, dva polibky visící ve vzduchu. Kdo bude rychlejší?

Strach...

Michael Corleone má strach. Jinak si nedovedu představit, proč tak najednou ruší svůj dopolední i večerní program..., kdepak se bude přes den skrývat?

Válka si žádá oběti. Včetně té mé...

Už ráno bylo jasné, že to bude špatný den. Osoba, která mne velmi dobře zná, již před hrou zradila a dala se k rodině Michaela Corleone. Takže nejen, že bylo jasné, že jdou po mě, ale jednak mě budou mít jako na talíři při večerní promenádě po Václaváku a potom znají vše - kde bydlím, kam chodím, dotyčný na mě může kdykoliv ukázat prstem. Proto jsem chvatně měnil zjev - mimo jiné jsem si také bral novou bundu, kterou zrádce nikdy neviděl - a přitom se to stalo. Mé auto mířilo do civilního zaměstnání a bílá rukavice zůstala v kapse kabátu, který visí v chodbě mého bytu.

V práci jsem každou chvíli čekal telefon z vrátnice, že mám návštěvu a přemýšlel, jak se jí zbavím. Zapírat se nemůžu, dojít na vrátnici a mávat zdáli se nehodí a bez rukavice se k návštěvníkům nemohu přiblížit ani na krok. Naštěstí nikdo z mých vrahů nenalezl dost odvahy vstoupit do opevněného areálu, ve kterém pracuji, a tak jsem byl nakonec tohoto rozhodování ušetřen.

V průběhu dne jsem se snažil pomáhat na dálku svým bratrům a sestrám a s potěšením sledoval, jak naši úhlavní nepřátelé, rodina Corleone, přišli o svého syna. Teda vlastně dceru. Válka s jejich rodinou se přiostřuje.

V pět hodin se celá naše famílie setkáváme nedaleko Václavského náměstí a čeká nás důležitý souboj s Corleoneho rodinou. Rychle si od jednoho z našich mrtvých beru rukavici, po akci bude jistě potřeba. Jejich stráže již obsadily celé náměstí a my se musíme dostat skrz nebezpečné území. Je sice vyhlášeno příměří a nikdo nemůže propadnout hrdlem, ale být chycen znamená přijít o drahocený peněžní zisk. Vydávám se do terénu jako ctvrtý. Nejprve zvažuji maskování pomocí podrážky vložené mezi dva plátky housky, ale pod zlatými oblouky je příliš dlouhá fronta. Vybírám si tedy nedaleký stánek a kupuji si řádně velký kus smaženého sýra v housce. Nasazuji ostré tempo, snažím se držet krok se skupinkou lidí a přitom bořím svou tvář co nejhlouběji do sýra a ubrousků. Taktika zdá se zabírá - v jeden moment málem narazím do jednoho z hlídačů, ten mi ovšem nevěnuje vůbec žádnou pozornost. Během několika minut prorazím cílovou linii a čekám na ostatní. Po půlhodince napínavého čekání se dozvídám výsledek - pět mých spolubojovníků bylo lapeno.

Protože jsem na černé listině Corleoneho rodiny s velkým černým vykřičníkem, je nutné okamžitě po skončení hry vyklidit pole. Utíkáme tedy na metro a vydáváme se vyzvednout první indicii, která by nás měla dovést k hlavě nepřátelského klanu. Na určeném místě nacházíme schránku s fotografií a popisem. S použitím GPS okamžitě identifikujeme restauraci, do které se máme vydat. Postupně se loučíme s jednotlivými členy naší skupinky, k hospůdce nás dorazí necelá polovina. Dvojčlenná skupinka vyráží prozkoumat podmínky a začíná barmanovi dávat jednu nabídku za druhou, žádnou z nich zcela jistě nelze odmítnout. Já se mezitím loučím s ostatními a vyrážím za povinnostmi civilního života.

Nejprve musím do svého bytu, vyzvednout pár papírů a nabíječku pro telefon. Jsem ideální cíl, vědí naprosto přesně kde bydlím, kdy opustím byt, protože se zhasnou světla, od auta to mám ke vchodovým dveřím téměř 30m, dost velkou vzdálenost na to, aby člověk padl. Přestože jsem se nakonec kvůli zapomenuté nabíječce vracel do bytu a k autu zpět dvakrát, k útoku nedošlo. Ulevilo se mi, pravděpodobně už je velmi pozdě a mí vrazi jsou utahaní z honičky na Václaváku, dožiju se zítřka. Cestou vyslechnu radostnou zprávu - podařilo se nám přesvědčit barmana a můžeme jít po krku tomu nejvyššímu z nejvyšších z rodiny Corleone. Přejíždím do cíle své cesty. Opatrně vystupuji z auta, rozhlížím se. Zdálky mě zdraví rodinný příslušník. Z mé pokrevní rodiny. Proklouzáváme společně do domu a má pozornost opadává. Uvnitř zamčeného domu jsem v bezpečí. Při jízdě výtahem se vesele bavíme. Otevřu dveře, udělám dva kroky, které mě dělí od dveří našeho bytu a ucítím podivný tlak na svém krku. Akce byla tak rychlá a nenadálá, že jsem ani nestihl pomyslet na půjčenou bílou rukavici v kapse mé bundy. Následně padám k zemi polomrtev, před zraky svého příbuzného. Nademnou se sklání a culí Corleoňák v bíle rukavičce. Předtím, než mě dorazí, ze mě vypáčí vše o našem Consiglierim. Omlouvám se ti Consiglieri, omlouvám se ti rodino, omlouvám se ti Padrino, neměl jsem sil vzdorovat.

Ač jsem mrtev, válka mezi našimi rodinami se rozzuřila naplno. Již příliš krve bylo prolito, příliš mnoho našich životů zmařeno, rodina Corleone můsi zaplatit cenu nejvyšší - hlavu svého klanu.

První padlí...

Nějak jsem to včera možná zakřikl, dnes máme první padlé. A jeden z nich navíc při své smrti prozradil mou osobu, takže už jdou po mě.