Totální válka...

Totální válka, vyhlazování, jedině tak se dá nazvat běsnění, které se rozpoutalo v posledních hodinách mezi naší čestnou rodinou a proradnými zločinci z Corleoneho famílie. Chystá se velký duel, oči celého podsvětí budou upřeny na velký souboj dvou padrinů. Dvě bílé rukavice, dvě rudé růže, dva polibky visící ve vzduchu. Kdo bude rychlejší?

Strach...

Michael Corleone má strach. Jinak si nedovedu představit, proč tak najednou ruší svůj dopolední i večerní program..., kdepak se bude přes den skrývat?

Válka si žádá oběti. Včetně té mé...

Už ráno bylo jasné, že to bude špatný den. Osoba, která mne velmi dobře zná, již před hrou zradila a dala se k rodině Michaela Corleone. Takže nejen, že bylo jasné, že jdou po mě, ale jednak mě budou mít jako na talíři při večerní promenádě po Václaváku a potom znají vše - kde bydlím, kam chodím, dotyčný na mě může kdykoliv ukázat prstem. Proto jsem chvatně měnil zjev - mimo jiné jsem si také bral novou bundu, kterou zrádce nikdy neviděl - a přitom se to stalo. Mé auto mířilo do civilního zaměstnání a bílá rukavice zůstala v kapse kabátu, který visí v chodbě mého bytu.

V práci jsem každou chvíli čekal telefon z vrátnice, že mám návštěvu a přemýšlel, jak se jí zbavím. Zapírat se nemůžu, dojít na vrátnici a mávat zdáli se nehodí a bez rukavice se k návštěvníkům nemohu přiblížit ani na krok. Naštěstí nikdo z mých vrahů nenalezl dost odvahy vstoupit do opevněného areálu, ve kterém pracuji, a tak jsem byl nakonec tohoto rozhodování ušetřen.

V průběhu dne jsem se snažil pomáhat na dálku svým bratrům a sestrám a s potěšením sledoval, jak naši úhlavní nepřátelé, rodina Corleone, přišli o svého syna. Teda vlastně dceru. Válka s jejich rodinou se přiostřuje.

V pět hodin se celá naše famílie setkáváme nedaleko Václavského náměstí a čeká nás důležitý souboj s Corleoneho rodinou. Rychle si od jednoho z našich mrtvých beru rukavici, po akci bude jistě potřeba. Jejich stráže již obsadily celé náměstí a my se musíme dostat skrz nebezpečné území. Je sice vyhlášeno příměří a nikdo nemůže propadnout hrdlem, ale být chycen znamená přijít o drahocený peněžní zisk. Vydávám se do terénu jako ctvrtý. Nejprve zvažuji maskování pomocí podrážky vložené mezi dva plátky housky, ale pod zlatými oblouky je příliš dlouhá fronta. Vybírám si tedy nedaleký stánek a kupuji si řádně velký kus smaženého sýra v housce. Nasazuji ostré tempo, snažím se držet krok se skupinkou lidí a přitom bořím svou tvář co nejhlouběji do sýra a ubrousků. Taktika zdá se zabírá - v jeden moment málem narazím do jednoho z hlídačů, ten mi ovšem nevěnuje vůbec žádnou pozornost. Během několika minut prorazím cílovou linii a čekám na ostatní. Po půlhodince napínavého čekání se dozvídám výsledek - pět mých spolubojovníků bylo lapeno.

Protože jsem na černé listině Corleoneho rodiny s velkým černým vykřičníkem, je nutné okamžitě po skončení hry vyklidit pole. Utíkáme tedy na metro a vydáváme se vyzvednout první indicii, která by nás měla dovést k hlavě nepřátelského klanu. Na určeném místě nacházíme schránku s fotografií a popisem. S použitím GPS okamžitě identifikujeme restauraci, do které se máme vydat. Postupně se loučíme s jednotlivými členy naší skupinky, k hospůdce nás dorazí necelá polovina. Dvojčlenná skupinka vyráží prozkoumat podmínky a začíná barmanovi dávat jednu nabídku za druhou, žádnou z nich zcela jistě nelze odmítnout. Já se mezitím loučím s ostatními a vyrážím za povinnostmi civilního života.

Nejprve musím do svého bytu, vyzvednout pár papírů a nabíječku pro telefon. Jsem ideální cíl, vědí naprosto přesně kde bydlím, kdy opustím byt, protože se zhasnou světla, od auta to mám ke vchodovým dveřím téměř 30m, dost velkou vzdálenost na to, aby člověk padl. Přestože jsem se nakonec kvůli zapomenuté nabíječce vracel do bytu a k autu zpět dvakrát, k útoku nedošlo. Ulevilo se mi, pravděpodobně už je velmi pozdě a mí vrazi jsou utahaní z honičky na Václaváku, dožiju se zítřka. Cestou vyslechnu radostnou zprávu - podařilo se nám přesvědčit barmana a můžeme jít po krku tomu nejvyššímu z nejvyšších z rodiny Corleone. Přejíždím do cíle své cesty. Opatrně vystupuji z auta, rozhlížím se. Zdálky mě zdraví rodinný příslušník. Z mé pokrevní rodiny. Proklouzáváme společně do domu a má pozornost opadává. Uvnitř zamčeného domu jsem v bezpečí. Při jízdě výtahem se vesele bavíme. Otevřu dveře, udělám dva kroky, které mě dělí od dveří našeho bytu a ucítím podivný tlak na svém krku. Akce byla tak rychlá a nenadálá, že jsem ani nestihl pomyslet na půjčenou bílou rukavici v kapse mé bundy. Následně padám k zemi polomrtev, před zraky svého příbuzného. Nademnou se sklání a culí Corleoňák v bíle rukavičce. Předtím, než mě dorazí, ze mě vypáčí vše o našem Consiglierim. Omlouvám se ti Consiglieri, omlouvám se ti rodino, omlouvám se ti Padrino, neměl jsem sil vzdorovat.

Ač jsem mrtev, válka mezi našimi rodinami se rozzuřila naplno. Již příliš krve bylo prolito, příliš mnoho našich životů zmařeno, rodina Corleone můsi zaplatit cenu nejvyšší - hlavu svého klanu.

První padlí...

Nějak jsem to včera možná zakřikl, dnes máme první padlé. A jeden z nich navíc při své smrti prozradil mou osobu, takže už jdou po mě.

Informátor, Organizátor, Poslíček...

Jak vypadá den mafiána, když nemůže vraždit? S vědomím, že soldáti budou konají od prvních raních hodin svou mafiánskou práci, pokojně míním pochrupovat do pozdního dopoledne. Vzbuzen jsem však hned po ránu telefonem. "Můj cíl není tam kde by měl být. Mohl by ses podívat, jestli se něco neděje?" Vztávám, otvírám stránky školy, odpadlá hodina. Soldáto si špatně udělal "domácí úkol". Vžádném případě ho ovšem nekárám, naopak, okamžitě mu dodávám potřebné informace - kdy a kde je další šance. Vyplatí se, za půl hodiny ulpěla na první rukavici naší rodiny krev. Další cíl je caporegimo. Zvažuji šance zapojit svou rukavici, ale není to možné, je příliš daleko a na nepřístupném místě. Rychle obvolávám ostatní vyšší mafiány - a hle, "tam to znám, můžu tam zajít". Ješte rychle po telefonu zorganizovat předání "zakázkové dokumentace". Uplyne pár hodin a druhý cíl je náš. Mezitím kdesi bez mé asistence skórují další dva vrazi. Protože mých služeb není potřeba, jdu se proletět - jen tak mezi řečí musím říct, že není nádhernějšího zážitku než noční let pár set metrů nad zemí v lehké sněhové přeháňce. Když se ovšem vrátím do civilizace, hned mne čeká další pomocný úkol. Drobná mafiánka skolila obra a teď se potřebuje zbavit kartičky, na kterou zatím "nedosáhne". Vyzvedávám a protože je opět mimo mé možnosti zasáhnout, ještě před půlnocí expresní kurýrní službou (to jest sám sebou) vysílám "zakázkovou dokumentaci" na druhý konec Prahy. A výsledek dnešního snažení? Díky skvělé práci soldátů i dalších členů rodiny jsme získali nejvíc peněz a současně jsme jedna ze dvou rodin, kterou zatím zcela míji vendeta za naše troufalé činy.

Našel jsem rodinu...

A je to tady zas. Neuplynul ani půlrok a mafián Marky se opět stává postrachem pražského podsvětí. Tentokrát ovšem nejdu sám za sebe. Našel jsem svou rodinu. Stará se o mne a chrání mne - dnes v noci mohu klidně spát, žádná bílá rukavice mne nemůže ohrozit. Nic ovšem není zadarmo a i já musím své rodině něco přinést. Nejlépe nějakou oběť. Doufám, že naši soldáti budou dost rychlí a že se tedy budu moci své rodině odvěčit co nejdříve. Těšte se - souboj rodin začíná.

Po hře

Včera byla mafiánská afterparty. Orgové ve spolupráci s mrtvolkami se postarali o moc pěkné zahájení, dostal jsem krásné rukavičky a hodně motivace do příštího roku. Potřásl jsem si rukou s mafiány, co byli schopní zabít tři lidičky za jediný den, promluvil si s pár oběťmi a marně hledal své vrahy. Také se ukázalo, že některé události z pohledu obětí probíhaly trochu jinak, než jsem je vnímal já a popsal tady na blogu. Takže zkuste být schovívaví, když ho budete podrobovat zevrubné analýze. Jeho účelem od počátku bylo zachytit jak jsem hru vnímal já a nikoliv popsat naprosto bezchybně objektivní skutečnost.

Takže doufám, že si příští rok znovu podáme bílé rukavičky ...

O vítězství, prostředcích, deseti mrtvolách, chybách, hře a tak vůbec celkové shrnutí....

Tak poslední okamžik je tu - právě končí Mafie 2008 a já budu moci odložit bílou rukavičku a s pocitem "capo di tuti capi" říct, že letošní ročník Mafie 2008 se mi podařilo splnit celkem deset zakázek, což je nejvíc ze všech letošních mafiánů. Jak je možné, že se tohle podařilo člověku, co hrál tenhle typ hry poprvé v životě? Na to se pokusím najít odpověď v následujících pár odstavcích, takové rekapitulaci mého měsíc trvajícího mafiánského života.

Jak to vlastně všechno začalo? Především přečtením blogu Michaela Corleoneho. Ten mi ukázal jak se tahle hra hraje. Že správná taktika je zabít co nejvíc, předtím, než budu zabit. Že neexistuje účinná obrana. Ale myslím si, že tohle všechno by nestačilo. Z toho jak jsem sledoval hru svých obětí, své diskuse na fóru a hlavně věkové složení všech hráčů, od druhé půlky hry jsem měl pocit, že do téhle hry jdu s vervou a používám prostředky, které ostatní z různých důvodů nepoužívají. Buďto, protože je to nenapadne a nebo protože prostě nemohou. A začal jsem chápat v čem opravdu skvěl loňský úspěch Michaela a Lucille a proč se mi, narozdíl od ostatních, tak daří. Úspěšný mafián, krom dobré taktiky, potřebuje daleko víc - potřebuje mít čas lovit své oběti, potřebuje prostředky, které mu umožní být kdekoliv kdykoliv, potřebuje informace, které lze získat více či méně legální cestou a tyto informace potřebuje mít k dispozici nejen doma, ale i v terénu, potřebuje perfektní mimikry, ať už aby splynul s davem, když loví oběť, nebo aby unikl svému vrahovi, a v neposlední řadě potřebuje obrovskou dávku štěstí. Ale aby to nevypadalo, že se tu chválím - nebyl jsem sám, na grafu se objevilo víc lidí, deroucích se dopředu dechberoucím tempem. Ale jak postupně jeden po druhém umírali, zjistil jsem, že právě při mne pravděpodobně stála ta poslední a možná nejduležitější výbava řádného mafiána - štěstí. Zatímco jedna "sedmička" po druhé se objevovala a následně umírala, mě se dařilo unikat mým vrahům a pravděpodobně to byl ten důvod, proč jsem nakonec nejblíže středu zůstal já a ne některá z mrtvých "sedmiček".

Základní potřebou pro úspěšnou hru je tedy čas. Ten se dá rozdělit na dvě části - čas, kdy člověk dělá "domácí úkoly" (shání informace o obětech, případně o vhodném místě k útoku) a čas, kdy je člověk v akci. Tipoval bych, že podle náročnosti příprava, přesuny a vražda jedné oběti mi zabrala mezi pěti až deseti hodinami na každou oběť, vyjma jediné. Doba klesala a stoupala úměrně jednoduchosti "domácího úkolu" - tam kde bylo možné se dobře připravit, většinou vyšla vražda na první pokus, tam kde bylo z domova méně informací jsem většinou musel vyrazit do akce vícekrát.

Času jsem měl dost. Pracuju na směny a to dvánáctky. Služby mi vyšly tak, že jsem na denní šel v průběhu hry všeho všudy 5x, zbytek byly buďto noční a nebo v druhé části hry jsem měl dokonce nařízenou dovolenou. Kdybych čas od času nemusel řešit nějaké občanské povinnosti, rodinu či přítelkyni a vlastní zábavu, mohl jsem se mafii věnovat téměř nonstop. Měl jsem ovšem několik "nucených" pauz, kdy moje oběť neměla v daný den na kartičce uvedeno nic, a nebo se to málo, co měla, krylo s tím málem co jsem musel dělat já. I tak bych ale řekl, že jsem měl obrovskou výhodu proti všem lidem s pravidelným režimem, ať už školním či pracovním. Přesto jsem mohl volného času využít daleko víc, několikrát jsem se nevydal na lov, protože se mi prostě nechtělo.

Volný čas ovšem není jediná deviza, kterou jsem do hry měl. Další nespornou výhodou je mobilita. Vlastní auto mi jednak dávalo možnost být kdykoliv kdekoliv nezávisle na intervalech a návaznosti pražské MHD, několikrát jsem ho dokonce (více či méně úspěšně) použil k přesunu ve snaze nadběhnout oběti, která mi na jednom místě unikla a počkat si o pár zastávek dál a v neposlední řadě bylo také dobrým úkrytem. Jednak v něm bylo teplo a sucho, což jsem ocenil při nepřízni počásí či v časných ranních hodinách, a za druhé téměř žádná oběť nečekala útok z auta a tak se ukázalo velmi dobrým tahem čekat uvnitř.

Hodně lidí si pravděpodobně říkalo, že v časný ranních hodinách je nikdo lovit nebude. Když se to spojilo s mou ochotou stávat ráno v opravdu nekřesťanské hodiny (klidně i v pět ráno) a možností se v tento čas kamkoliv dopravit, značně se zvýšila šance na úspěšný lov. Stejně tak to bylo s lidmi co chodí do školy pozdě a domnívají se, že jejich vrah už dávno sedí ve školní lavici a nemůže na ně.

Dalším prostředkem, se kterým pracuje každý správný mafián, jsou informace. Je až neuvěřitelné, jak obrovské množství informací se dá různými cestami získat a stejně neuvěřitelné je i to, že jsou lidé, kteří i v dnešní době tomuto obrovskému tlaku odolávají a na internetu o nich není ani zmínka. Přesto bych rád zmínil nejčastější způsoby, jakými se dalo propracovat k detailním informacím. Snad největší bezpečnostní dírou na českém internetu co se soukromých údajů týká, je server spolužáci.cz. Uhodnout jméno či příjmení třídní učitelky není vůbec problém, zvlašť když většina škol má seznamy svých učitelů na internetu. A pak už se otevře útočníkovi celá galerie kontaktů, odkazů a často i množství fotografií. Dalším slabým místem jsou pak messengery jako ICQ či Skype a také lidé sami sebe rádi prezentují (jako ja? ;) a tak je dobrým zdrojem Google Picasa a nebo Líbím Se Ti. Když nepomohlo tohle, můžete použít třeba Zlaté stránky a nebo Obchodní rejstřík (nemá tatínek náhodou soukromou firmu?). Mapy.cz vám pak pomohou najít nejpravděpodobnější cesty, rozložení zastávek, vhodné místo pro zaparkování auta a ve spojení s jízdními řády pražské MHD vám dají i přehled o pravděpodobné době přesunu oběti. Tím pádem můžete čekat i tam, kde to na kartičce neuvádí.

K čemu by ovšem byly informace, kdyby je člověk nemohl mít s sebou v terénu. Vždy a všude s sebou mám PDA s mobilním internetem a tedy přístup k mafiánskému fóru a grafu, rozvrhům hodin a škol a také možnost tahat s sebou barevné fotografie ve vysokém rozlišení. Všechny ty vzdálené a neznáme končiny Prahy pak dokáže spolehlivě najít satelitní navigace a to včetně čísel domů a ta samá navigace pomůže najít nejrychlejší cestu z těhle končin, pokud je potřeba například někomu nadběhnout, protože zrovna tady vám utekl.

Nicméně když se tady rozepisuji, jaké jsem měl možnosti a prostředky, zcela jistě všechny čtenáře napadá, proč jsem vlastně ulovil jen deset obětí?

Odpověď je jednoduchá - jako mafián, který hrál letos poprvé, jsem udělal obrovské množství chyb - mnoho obětí jsem ulovil až napodruhé nebo napotřetí, prostě protože jsem na to poprvé šel špatně. Zkušenosti prostě vydají za mnohem víc nežli čas, prostředky a štěstí dohromady. A asi bych to nebyl já, kdybych se o ty chyby nepodělil. Takže jsem se rozhodl, že k tomuhle povídání přidám i malou rekapitulaci těch chyb, třeba to někomu pomůže v dalších ročnících.

1. chyba - Hned u první oběti jsem si chtěl být jistý a tak jsem nezaútočil hned, ale nejprve jsem ji chvilku sledoval. Na Můstku mi zmizela a šance byla promarněna. Stálo mne to 36 hodin do další šance.
2. chyba - Podnikal jsem už třetí útok na svou první oběť a stále jsem spoléhal jen na tři nicmoc fotografie a to že ji poznám. Kdybych se rovnou rozhodl požádat o pomoc její spolužáky, jak jsem to udělal o den později, ušetřil bych si 24 hodin.
3. chyba - Použil jsem na druhou oběť stejnou taktiku, která měla úspěch na oběť první. Jenže kluci s holkama v prváku mezi sebou mají jiné vztahy, nežli kluci maturanti mezi sebou. Zbytečně jsem se prozradil a to mne stálo 16 hodin do dalšího útoku.
4. chyba - Při honičce má oběť odhodila tašku. První reakce "on se pro ni musí vrátit" byla chybná a stála mne 8 hodin času, protože se sice vrátil, ale s rukavičkou na ruce.
5. chyba - Má čtvrá oběť - z juda, kde jsem na něj čekal, vycházejí dva lidé, kteří odpovídají popisu. Jeden z nich sedá do auta, druhý odjíždí tramvají. Namísto toho, abych využil auta a rychle se přesunul před jeho dům, kde jsem se určitě musel s jedním z nich potkat, jsem se vydal sledovat toho v tramvaji. Byl to samozřejmě ten druhý. To mě stálo přes 24 hodin.
6. chyba - Vím, že musím svou šestou obět zasáhnout, jinak nebudu moct útočit celý víkend. Špatně udělaný domácí úkol (nevšiml jsem si celé galerie fotek na stránkách školy) způsobil, že jsem si nevšilm výrazného rysu - malé postavy. Díky tomu mi unikl a ztratil jsem celých 72 hodin, než jsem mohl zaútočit znovu.
7. chyba - Sedmá oběť. Opět špatně udělaný domácí úkol - nevšiml jsem si, že má ve třídě jmenovkyni a vyrazil jsem do terénu vybaven fotografiemi jiné osoby. Samozřejmě jsem zaútočil špatně. Ta pak kamarádku varovala a já ztratil 18 hodin.
8. chyba - Přestože jsem měl dost známých na příslušné fakultě, neporadil jsem se s nimi ohledně rozvrhu a útočil jsem ve zcela špatné učebně. Nejvíce mne mrzí, že jsem tuhle chybu opakoval u dvou obětí - u osmé a u desáté. V obou případech mne stála sice jen cca 6 hodin, ale nemusela se stát.

V průměru jsem tedy téměř u každé oběti udělal jednu vážnou chybu a ztratil cca 8 a půl dne čitého času (tedy víc jak čtvrtinu hry) čekáním na další příležitosti. Myslím si, že pokud by se někdo hře věnoval se stejnými prostředky jako já, pouze naplno a bez chyb, dosažená čísla by mohla být daleko vyšší.

A aby ta rekapitulace byla kompletní, ještě bych přihodil pár pozdravů svým obětem.
RKU - Byla jsi moje první a dala jsi mi zabrat. Fotky vypadaly jinak, nežli jsi vypadala ve skutečnosti, ale bylo super objevovat díky tobě jak vlastně mafie funguje
(úspěšný byl 4. útok)
LVG - Díky za skvělé souboje a honičky, byl jsi asi nejlépe hrající oběť, jakou jsem měl, hrál jsi tvrdě a přitom čestně.
(úspěšný byl 3. útok)
PJX - Sorry, za překvapení v baru Krásny ztráty. Vím, že jsi čekal někoho jiného, ale nešlo odolat, díky.
(úspěch napoprvé)
TSF - Díky za skvělý souboj pod umělou stěnou a taky díky za super honičku s tramvají, ve které jsi nakonec vlastně neseděl.
(úspěšný byl 3. útok)
ITV - Díky za žluté botky, rudé vlasy, výrázné náušnice, krasně jsi mi to ulehčila.
(úspěch napoprvé)
JVD - Díky za zašpuntování, donutils mne aspon na dva dny si od mafiánského šílenství oddechnout. A za pěknou bezstarostnou chůzi před školou to ráno, kdy jsem tě zabil.
(úspěch napodruhé)
AFU - Díky za trapas, kdy jsem přepadl tvou spolužačku kvůli stejnému jménu a pak za odpoledne plné vzteku, kdy jsem musel čekat v Thomayerově nemocnici a věděl, že jsi asi 4x byla na místech, která odtamtud byla 10 minut autem a já nemohl odjet.
(úšpěch napodruhé)
PKI - Díky za změnu, už jsem byl zoufalý z lovení středoškoláků a výlet na vysokoškolskou půdu a vražda v posluchárně byly příjemnou změnou. Šklebení se nepomohlo.
(úspěch napodruhé)
NPA - Tobě jako jediné moc nepoděkuji, to že jsi vlastně "nehrála" mě stálo pár dnů...
(úspěch až 5. útok)
MLA - Díky za příjemnou změnu po dlouhém čekání a celkem jednoduchou vraždičku, která nevyžadovala moc úsilí
(úspěšný byl 3. útok)
HTI - Gratuluju ti, odolala jsi celkem 4 útokům, zajímalo by mne, zdali jsi o tom věděla.

A v neposlední řadě taky díky mým vrahům, že se jim nepodařilo mne zabít a také to úplně největší díky organizátorům za tuhle naprosto skvělou hru.

O blížícím se vítězství....

Můj vrah odcestoval a až do neděle je pryč. Má oběť se neodpovídá na mé výzvy a na jeji kartičce je (volně parafrázováno) "pojedu někam, kde bys mě stejně asi nechytil, tak ti nebudu ani psát kam, aby ses o to ani nesnažil". Zítra večer celé to mafiánské šílenství skončí a pravděpodobně tedy budu s deseti mrtvolkami na kontě vítězem. Takže prožiju klidný poslední víkend a budu doufat, že můj vrah nechystá nějakou šílenou tajemnou fintu, kterou mne dostane během posledních pár hodin hry a nebo, že nějaká z nadějných pětek či šestek nezvládne dvě až tři oběti každý den až do konce hry...

Vysokoškolské rozvrhy....

Vyznat se ve vysokoškolských rozvrzích, to je panečku pakárna. Už jsem zabil druhou vysokoškolskou oběť, a opět až na několikátý pokus. Tentokrát jsem navštívil "jádro" a snažil se najít člověka, který navštěvuje (volně parafrázováno) "kroužek XF43 ZS 156 A7H". Co naplat, že nic takového v rozvrhu neexistuje, ten používá úplně jiné zkratky a dělení. Vylučovací metodou jsem si aspoň zjistil, že ten člověk by měl navštěvovat prvák, proběhl všechny učebny, ve kterých se v ten den a danou hodinu vyskytovali prváci a nic.

Naštěstí jsem trpělivý pátrač a tak jsem si odskočil ven přeparkovat auto (akorád včas - venku se zrovna přibližoval strážník) a v jedné ruce skripta z aerodynamiky a meteorologie, v druhé ruce PDA s podobiznou mé oběti, čekal jsem a čekal. Málem jsem ho prošvihl, ale ty brýle nešlo nepoznat. Pak už jen pár rychlých kroků, chňap a krátký rozhovor s duchem.

Zato následující oběť mi dá asi zabrat. Příliš mladá na to, aby o ní byla zmínka na internetu, a program mírně neurčitý, navíc kolidující s mým. Jsem zvědav, zda se mi ta jedenáctka zadaří...

A vlastně ještě jedna zajímavá zpráva - pokud přežiju já i můj vrah následujících cca 14-16 hodin, asi se dožiju konce hry. Nebudu zdouhavě vysvětlovat proč, nicméně doufám, že tě nikdo neskolí, vrahu můj, a že se tedy mafiánské afterparty dožiju.

O důslednosti sebevrahů...

Tak jsem se vám na pár dní odmlčel. Proč? Protože nebylo moc o čem psát. Namísto dramatické honičky Prahou 1, kterou by odstartovalo pozorné poslouchání Rádia 1, mne můj vrah mne nechal být a jel si klidně domů, mimo Prahu. Ani nevím, zda se už vrátil, zem se po něm slehla.

A druhý důvod, proč nebylo o čem psát, byla má oběť. Na internetu po ní nebylo moc stop, informace dodané k "zakázce" také nebyly dvakrát jednoznačné a přesné a lov se moc nedařil. Vinu jsem přisuzoval jen a jen svým špatným analytickým schopnostem a ač jsem inkriminovaný park navštěvoval téměř každý den, ne a ne mou oběť potkat.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že vina je úplně někde jinde. Dnes konečně se mi podařilo utrhnout se v ten správný čas a čekat na místě kudy musí projít - a okamžitě jsem byl po zásluze odměněn. Ze školy sice vyšla dívka, která vypadala zcela jinak, nežli na fotce z fotografie, ale informátor potvrdil, že se opravdu jedná o mou oběť. Nechal jsem ji nenápadně projít, a pak ve ztemnělém podchodu do metra zasáhla má rukavice.

A pak to přišlo: "Ale já už jsem mrtvá....."
"Cože?"
"Já před pár dny spáchala sebevraždu."
"Ale mě nová kartička nepřišla a na grafu jsi stále zelená, jako že hraješ..."
"Aha, já říkala svému příteli, aby poslal mail s mou sebevraždou, asi na to zapomněl..."

Zkrátka a dobře - krátký rozhovor objasnil, že zatímco má oběť si myslela, že už je ze hry dávno venku a tak se ani moc nezdržovala s dodržováním svého harmonogramu, já jsem čtyři dny honil jejich stín v místech, kde vůbec nebyla. Z naprosto stejného důvodu pak neaktualizovala svůj program na mafiánském fóru. Nicméně díky nedůslednosti její "herní já" žilo dál a zemřelo teprve mou rukou, kdybych nelovil tak důkladně, zablokovala by mě až do samotného konce. Její smrt si samozřejmě počítám, ostatně zabil jsem ji v terénu a o tom že se pokusila o sebevraždu jsem se dozvěděl až po její smrti....

Apeloval bych tedy tímto na všechny potenciální sebevrahy - buďte důslední. Když už zpácháte sebevraždu, zkontrolujte si, že po vás zbylo žluté kolečko. Jinak komplikujete život svým vrahům a to se přece nedělá.

Takže budiž ti nyní už konečně země lehká, má oběti, dočkala ses smrti i když jinak, nežli jsi zamýšlela a já se pomalu poohlížím po další oběti.

Připravil jsem si pro ní i malou básničku:

Na internetu toho o sobě
sděluješ poměrně dosti,
tak se těším až ti rukavičkou,
zpřelámu tvé krční kosti.

Zdroj uvnitř...

Mít zdroj uvnitř se vyplácí. I když je to tak obrovská instituce, jakou navštěvovala moje oběť. Po zjištění, jakou školu moje oběť navštěvuje, stačil jediný telefon, a měl jsem k dispozici kompletní rozvrh hodin (i když jak později uvidíte, dost nepřesný) včetně učeben. Také jsem obdržel veledůležitou informaci, že na vrátnici stačí říct, že jdu za mým informátorem a vrátná mě pustí, i kdyby zrovna v práci nebyl. Na kartičce sice dotyčný měl nehezký škleb, ale někdo jiný naštěstí už odvedl práci za mne a na mafiánském fóru dal odkaz na pěknou barevnou čistou fotečku. Byl jsem tedy připraven do akce.

První pokus jsem naplánoval na druhý den ráno. Onen zdroj opravdu nebyl ráno přítomen a tak jsem se musel spolehnout na to, že mi nelhal a průchod vrátnicí bude hladký. Vrátná byla velmi ochotná a ihned mě chtěla vpustit. Byla ovšem ochotná až moc - ptala se hned, jestli vím cestu, případně že stačí, když řeknu jméno a ona mi najde číslo kanceláře nebo mi dotyčného zavolá. Bohužel můj zdroj pracuje na místě jako externista a nešel dohledat v místním telefoním seznamu. Po zdlouhavém vysvětlování jsem se s ním spojil mobilem, on mi nadiktoval číslo kanceláře, milá paní vrátná si ho rukou dopsala do telefoního seznamu a s úsměvem mne vpustila dál. Je to opravdu zajímavé zabezpečení, kdybych býval měl na druhém konci toho telefonu někoho úplně cizího, a číslo kanceláře si vymyslel, tak bych ani nepotřeboval člověka zevnitř a dostal bych se tam také raz dva.

Dle získaného rozvrhu jsem vysupěl do schodech do příslušného patra a čekal před učebnou. Informace z kartičky se trošku rozcházely s informacemi z rozvrhu a tak jsem hlídal jak lidi vcházející do učebny, tak lidi vycházející. Žádný bohužel nevypadal jako muž z barevné fotky a studenti v učebně ani nevěděli, že by s nimi měl do kruhu chodit někdo toho jména.

Vrátil jsem se tedy ven, rozloučil se s paní vrátnou a zoufal si, že mám nového špunta. Odpoledne mám pouze jedinou hodinku volna a v té nestihnu dojed na místo, znovu absolvovat anabázi na vrátnici, zabít a vrátit se zpět. V odpoledních hodinách mi ovšem zazvonil telefon a můj "insider" se ptal, jak jsem byl úspěšný. Popsal jsem mu neúspěch v učebně a on mne nabídl, že mne odpoledne do budovy protáhne on. Tím se potřebný časový interval snížil natolik, že jsem to risknul a vyrazil. Na místo jsem se dostal přesně ve chvíli kdy skončila přednáška. V nastalém zmatku jsem sešel až dolů pod tabuli, zatímco můj spojenec se jal prohledávat sál zhora. Prohledávat ale ani nezačal, a už bylo vyhráno - s dotyčným se málem srazil u vchodu. Pak už stačil jen nenápadný signál přes celou posluchárnu, protlačit se úzkými lavicemi plnými studentů a použít bílou rukavici.

Děkuji ti, můj anonymní informátore, odvedl jsi skvělou práci a já si díky tobě připisuji osmý skalp.

5. útok

Hned po ránu jsem našel krásné místečko přímo proti vchodu do domu. Krátké ověření, zda je to jediný dům, a pak hezky zpět do teplíčka mého vozu. Sledování domu z auta je jako vystřižené z nějakého laciného holywoodského filmu, chyběla mi jen kobliha a kafe. Kafe nepiju, takže vlastně mi chyběla jen kobliha. V půl osmé vybíhá chvatně jakási slečna a mizí na autobus. Je hodně rychlá a zakrývá si tvář, takže jsem si ji nestihl prohlédnout, ale ty přece bydlíš dva bloky od školy. Ta vzdálenost se dá ujít za 5 minut, takže pochybuju, že bys vstávala o půlhodiny dřív jen proto, aby ses svezla zastávku autobusem. Takže vyčkávám dál. Ve třičtvrtě na osm začínám být nervózní - za 15 minut mám být asi kilometr odsud (a ty ve třídě) a stále nic. Najednou vycházíš. Kamarádka "ze záhrobí" tě sice telefonicky varovala a zpravila tě o včerejším omylu, ale ty jsi úplně v klidu. Teprve až před domem si nandáš kapucu, takže bylo dost času si tě prohlédnout. Pak projdeš kousek kolem mého auta, nechám tě dojít za roh, vystoupím a pak jen pár rychlejších kroků. Po páté ti štěstěna nepřála, jsi skolena mou rukavicí a ja spěchám z místa činu za svými povinnostmi.

Odšpuntování a čtyřnásobná štěstěna...

Tak jsem odšpuntoval špunta. Chodí pozdě, takže až na druhý pokus, ale podařilo se. Přiznávám se ovšem dobrovolně, že šlo o obtížnou kořist a tak jsem využil jednu zombii, která hlídala přístupovou cestu a dala mi echo. O to čistčí a efektnější pak byl zásah.

Má další oběť ovšem zkouší mou trpělivost tím, že štěstěna hraje pro ni a vede nademnou 4:0.

1. útok - perfektní domácí úkol, snadné napadení potřebných stránek, mraky fotografií, hledám slečnu X, nacházím, přibližně to odpovídá fotce z kartičky, ještě najít optimální místo na přepad, studuji cestu domů, získávám emaily, telefoní čísla, přesnou adresu. Napotvoru ovšem nalezené fotky patří stejnojmené kamarádce a ještě více napotvoru tahle kamarádka je daleko víc podobná té mazanine na kartičce, než má skutečná oběť. Takže rychlý hmat rukou a civilní oběť. Štěstěna poprvé....
2. útok - domácí úkol pokračuje, nyní už mám správnou fotografii, správnou adresu a od úspěšného splnění mne dělí hodinka a půl čekání. Shodou okolnístí cca 75 minut by měla trvat cesta, kterou bych měl vykonat. Telefonuji a jsem ujišťován, že mám počkat, že bude bohatě stačit, když se tahle cesta odehraje později odpoledne a možná ji ani nebudu muset vykonat já. Přibližně 60 minut před plánovaným útokem znovu zvoní telefon, že změna, že musím vyjet hned. S lítostí opouštím plánované místo přepadu, štestěna podruhé....
   
3. útok - Ještě za jízdy počítám, že mé oběti bude přesun do cíle své cesty trvat přibližně 30 minut. Takže když se nevrátím sem, ale dokončím svou cestu a pak rychle vyrazím do akce, stihnu jí nadběhnout jinde. Sice v neznámém terénu a bez přípravy, ale mohlo by to vyjít. O 75 minut později s radostí tedy dokončuju nachystanou trasu a už už se chystám vyjet do útoku. Zrádný telefon mi však oznamuje, že se musím okamžitě vydat zcela jinam. Štestěna potřetí....
4. útok - Okamžitě se protahuje na několik hodin. Znovu nenápadně kontroluji program své oběti a zjišťuji, že by konečně poprvé mohla štestěna stát při mně - oběť se bude chvilku nacházet jen 10 minut jízdy od místa, kde právě jsem, navíc to je perfektní místo pro přepad. Bohužel jsem ve společnosti, ze které není možné se odpoutat "jen kvůli nějaké hře". Briskně vymýšlím výmluvu, jak tuto společnost na cca 25 minut opustit - zástěrkou má být nákup v nedalekém supermarketu - a o okamžik později zjišťuji, že moje výmluva se všem jeví jako dobrý nápad a nakupovat nás jde víc. Má oběť opět uniká a štestěna ji přeje počtvrté.
5. útok - Ten teprve nastane. Věř tomu, má oběti, že i popáté se pokusila vrtkavá štěstěna znovu změnit chod událostí v tvůj prospěch. Tentokrát ale příliš brzy, a stačil jsem přeorganizovat vše tak, aby k setkání muselo dojít.....
   

Nashle brzy...

Mafiánská pauza

Zůstaňte naladěni. Přestože jsem se dlouho neozýval, můj vrah se vrátil do civilizace a zítra po obědě se mě chystá vylekat a moje dovolená mi umožňuje zasáhnout svou oběť i v časech, kdy to dříve nešlo. Takže doufám, že brzy odšpuntuji a doufám, že ten mladý zajíček, co jde po mém krku, se brzy chytne do nějakého oka....

Špunt

Špunt je termín, který mám pro oběť, která na dlouho zablokuje můj postup hrou - její rozvrh se kreje s mým a není šance se potkat. Teď zrovna mám jako cíl špunta. Pokud se nějak významě nezmění jeho rozvrh nebo se mi nepodaří poupravit můj, tak se na další lov dostanu až za dlouho. Nenapíšu za jak dlouho, aby má obět nebyla příliš klidná, ale shrnu to tak, že déle než se mi líbí a než se mi hodí. Takže špunte, doufám, že tě brzy odšpuntuji.

Mimikry...

Tak z nepřesného mafiána se nakonec vyklubal mafián s velmi dobrými mimikry. Musím se mu tady omluvit, rozvrh dodržel a nějak kolem mne proklouzl. Když jsem ho byl ovšem navštívit odpoledne, už mi neunikl. Visel zrovna na skále (umělé), takže stačilo chvilku počkat a spadl (do madrace), já skočil za ním a pak po krátkém boji i podlehl. Měl tuhý kořínek.

Zato další oběť byla opět opakem. Nepřesně udaná adresa, čas jsem musel zcela odhadnout, nespočet možností na které autobusové zastávce by mohla nasednout. Avšak žluté botky s červenými brýlemi z ní dělali ideální terč lépe, než kdyby nosila v rukou transparent s nápisem "zabte mne". Vosy také mají výrazné mimikry a těm to pomáhá přežít. Ale mafie není hmyzí říše a tak nad ránem jasné barvičky zhasly.

Přesný rozvrh a nepřesný mafián...

Včera večer to byla pěkná dramatická honička. Má oběť o ní asi nevěděla, ale sledovat nenápadně autem člověka sedícího v tramvaji je docela fuška. Nakonec mi udělal čáru přes rozpočet zákaz vjezdu, než jsem objel blok, oběť byla pryč.

Myslel jsem si sice, že mám štestí a odchytnu si tedy svou oběť ráno, ale jeho papírová přesnost vůbec neodpovídala skutečnosti. To už mám radši, když mafián na kartičku uvede jen základní údaje a já si všechno najdu sám a zvolím si místo k útoku takové, abych měl rozumnou jistotu, že ho potkám, než když mi rozepíše svůj program na minutu a pak ho nedodržuje. Vstávat v půl šesté kvůli tomu, že osoba A napíše, že v X hodin Y minut opustí místo B a přesune se na místo C pomocí prostředku D a na místě pak zjistit, že osoba buďto vyšla o tři čtvrtě hodiny dřív a nebo se na svůj program úplně vykašlala, je dost nepříjemné. Jen počkej oběti, až tě odchytím, já ti vysvětlím co to znamená dodržovat program... garantuju ti, že na pohřeb dorazíš na minutu přesně....

Protančený večer

Dnes můj vrah opět promeškal úžasnou příležitost k vraždě. Mou pozornost neustále poutaly taneční páry na parketě, staří známí, kteří ukazovali fotky svých dětí a hlasitá hudba, která zcela přehlušovala jakýkoliv šramot, který by mne mohl varovat. Je pravda, že v sále byl človíček, který snad někoho hledal a přitom se evidentně s nikým neznal, ale zdali to byl můj vrah a nebo jen osamělý návštěvník, čekající na svou slečnu/své kamarády, to těžko rozhodnouti. Každopádně jsem přežil další den a hlavně si užil pěkný večer plný dobrého tance a zábavy.

Dvě mouchy dvěma ranami v rozmezí pár hodin..

Ranní honičku už jsem rozepisoval, když jsem si vyléval srdce minule. Dojel jsem domů, trochu poklidil a začal vymýšlet taktiku na odpoledne. Základem byl dobrý převlek. Namísto sytě červené bundy a džín, které jsem měl ráno, jsem nahodil image kravaťáka, včerně výrazné kravaty. K tomu navíc změna účesu a dalších drobných detailů - prostě úplně jiný člověk. Vlaky připadali v úvahu jen dva, ale nezdálo se mi, že by má oběť chtěla riskovat pouhých 15 minut na přesun mezi školou a nádražím Holešovice (i když podle idos.cz to teoreticky zvládout jde). Takže bylo jasné, že musím zasáhnout mezi půl třetí a půl čtvrtou někde na trase škola - nádraží. Od dvou hodin jsem vyčkával na parkovišti kousek od školy, a doufal, že zahlédnu svou oběť. Jako poslední možný okamžik pro přesun na nádraží jsem stanovil třetí hodinu odpolední. Hodinka na hlídce uplynula jako voda a oběť nikde. Buďto mi pláchl a nebo má železné nervy a bude chytat vlak na poslední chvíli. Projistotu rychlý přesun na nádraží. Vlak už je přistavený, takže pokud mi unikl, tak už je dávno v kupé. Takže rychlé prohledání celého vlaku - bez úspěchu. Na konci vlaku byly sice dvě zamčená kupé, do kterých jsem se nedostal, ale doufal jsem, že v těch není. Vyběhl jsem zpět na nástupiště a zaujal pozici, ze které jsem viděl oba možné vstupy na nástupiště. A o pár minut později už kráčel on. Jakmile vystoupal na schody, obezřetně se ohlédl a bez ohledu na kamufláž mě spatřil a dal se na útěk. Dohnal jsem ho a s železnými nervy proběhl ten pravý čestný avšak mafiánský boj. Klobouk dolů na tvém pohřbu má oběti, byl jsi mafiánem, jakých už je pomálu. Bylo mi ctí tě zabít.

Další zakázka byla pravým opakem této napínavé akce. Má oběť zřejmě čekala zcela jiného vraha, takže když jsem vstoupil do lokálu, kde zrovna dotyčný popíjel alkoholické nápoje a bavil se ve společnosti několika slečen, jen zvedl hlavu a pak ji opět bezstarostně sklonil. Tento skloněný krk pak o pár minut později potkala má rukavice. Za necelé tři minuty nalezen, odpraven a já se odebral na slavnostní večeři do nedaleké italské restaurace. Vynikající vepřová panenka plněná žampióny, drůbežími jatýrky s trochou listového špenátu byla zaslouženou odměnou za tak úspěšný den.

Honička

Tenhle mafián bude tužší ořížek. Dneska ráno jsem se pokusil znovu o čin. Poznal mne dřív, než já jeho - kdyby s kamenou tváří prošel, tak ho asi nechám - ale naštěstí zpanikařil. Obtěžkán tažkami vypadal jako snadná kořist. Zaběhl na jakési parkoviště a když viděl, že náskok dotahuji odhodil největší kabelu, asi aby se mu lépe běželo. Překvapil mne tím a drobně jsem zaváhal. Ta necelá sekunda však stačila na to, aby si oblékl rukavici a postavil se mi čelem, takže jsem neuspěl. Další útok bude muset být mnohem víc rafinovaný, už ví jak vypadám, ale zase bude snazší, protože nebudu muset hledat - bude stačit jen zaútočit.

Soudržnost

Zatímco oběti z řad prvních ročníků jsou ještě mladí, nerozumní a dychtiví krve, maturanti už jsou vyzrálejší a vyznávají hodnoty jako věrnost a kamarádství. Gratuluji ti má oběti - téměř žádný z tvých spolužáků tě nezradil....

Divadlo...

Nejjednodušší zůsob, jak přimět člověka něco udělat, je nabídnout mu divadlo. Zeptej te se někoho kdo je "R.K." a neprozradí nic. Slibte mu, že uvidí vraždu a může se přetrhnout pro to, aby vám dotyčnou označil. Odpočívej v pokoji má oběti, i když jsem tě nedokázal identifikovat sám, našel jsem dost takových, kteří mi jasně řekli "to je ona" jen proto, aby byli svědky krvavého divadla. Škoda, že mě tohle nenapadlo dřív, mohlo mi to ušetřit necelých 24 hodin.

Krom toho, že mám radost z první splněné zakázky, také přemýšlím co ten můj vrah. Dnes měl na obědě nádhernou příležitost - lokál byl plný, musel jsem sedět zády k většině lidí a výhled do místnosti mi zakrýval vysoký paraván. Příležitost opět promarněna. Už ani nečekám, že by se odvážil odchytit mě třeba cestou do práce.

Posledním úkolem dnešního dne je získání co nejvíce informací o nové zakázce. Zatím znám jen jméno, pohlaví, velmi nepřesnou adresu a mám opět rozmazanou šedou fotografii. Uvidíme, co nám o dotyčném řekne strýček google.

Když se kácí les,....

... létají třísky. Takže další civilní mrtvola. A nejhorší je, že tentokrát pravděpodobně z blízkého okolí mé oběti, takže má oběť je možná varována. Může mi někdo vysvětlit, proč se naprosto nevinná dívka rozhlíží na každém rohu, neustále si zakrývá a schovává obličej a prohlíží si zkoumavě každého kolemjdoucího?

Nicméně nedá se nic dělat, s informacemi, které nyní o své oběti mám, asi úspěšnější nebudu. Zítra zkusím nasadit nové metody....

Oběd po italsku...

Co si o sobě myslíš, ty můj vrahu?!? Oběd v italské restauraci, k jídlu italské těstoviny, za doprovodu italské popmusic (dobře, hráli jen jednu takovou písničku, ale italská byla) a já odcházím domů živý? Jak víc stylové mafiánské prostředí by sis asi mohl přát? Měl by ses už konečně aspoň ukázat nebo mne třeba trochu postrašit..... leda že by tvoje taktika byla nechat mě celý měsíc být, abys otupěl mé smysly a zabít mne až poslední den. Ale dej na mě - to není dobrá taktika - jednak se ti to nemusí podařit a pak - i kdyby se to podařilo - měl bys na kontě jen jednu mrtvolku....

Paranoia po mafiánsku..

Už jsem z toho lovení paranoidní... ale asi jinak, než byste čekali. Normálně paranoidní člověk se obává o svůj život. Všude vidí ohrožení, každý kolemjdoucí je potenciální vrah, za každým stromem se skrývá potenciální nebezpečí. Já jsem nenormálně paranoidní. Jak se projevuje nenormální paranoia? Můj vrah mne nezajímá. Už třetí den není schopný ani dát najevo, že by jen tušil kdo jsem, nezahlédl jsem ani známku toho, že by mne někdo sledoval a tu nejlepší přiĺežitost, kterou jsem mu poskytl, vůbec nevyužil. Takže paranoia vypadá úplně jinak - za každým rohem, na každé lavičce, v každé dívce kterou míjím vidím svoji oběť. Jen velmi obtížně odolávám nutkání nasadit hrubou sílu a oddělat každou druhou, kterou potkám. Zatím svou oběť vídám jen v okolí jejího bydliště. Až ji začnu spatřovat po celé Praze, dobrovolně se vydám svému vrahovi, aby ukončil to moje utrpení...

Konečně barevná fotka

Má milá oběti,

fakt, že stále nevím jak vypadáš, mne pěkně drásá. Drásá mě natolik, že jsem dnes provedl další, intenzivnější útok na tvé virtuální ego a když už jsem nebyl úspěšný ve světě reálném, zadařilo se mi aspoň na poli internetovém. Mám konečně tvou barevnou fotografii. Není nic moc, ale lepší než ta šedobílá mazanice na "zakázkové" kartičce. Když už nic jiného, tak snad zabrání dalším případným obětem z řad civilního obyvatelstva.

Ztráty mezi civilisty...

Povzbuzen tím, že přes noc nikdo nezemřel, jsem s východem slunce vyrazil na lov. Vidina snadné kořisti v podobě osamělé dívky na liduprázdné autobusové zastávce mne vyhnala z postele dřív než budík a vyrazil jsem do terénu.

Čekal jsem na svou obět cca půl hodiny a za tu dobu se tou malou nenápadnou autobusovou zastávkou prohnala přibližně stovka lidí. Téměř nulová šance někoho správně identifikovat z rozmazané šedé fotografie. A pak se to stalo - k zastávce se blíží dívka, velké černé brýle, kabela, která mohla (ale nemusela) být stejná jako v sobotu, neustále se rozhlíží a nestoupne si přímo na zastávku, ale postává opodál. Nasadit rukavici, pár rychlých kroků, když se otočí zády a .... zabil jsem nesprávnou. Zklamaně odcházím, když v tu chvíli se na druhé straně zastávky otočí profilem ke mě další postava - ten nos, ta ofina, to by mohla být ona. Opět rychlých pár kroků, hmat ... a opět nesprávná mrtvola.

Tak jsem zvědav má oběti, jak doopravdy vypadáš, a kdy tě najdu.

44 (nebo 43?) hodin života...

Podle hodinek už jsem 44 hodin na živu. No ve skutečnosti je to 43, protože jednu hodinu mého života si až do podzimu půjčil SELČ a sice mi ji vrátí, ale myslím, že to bude bez úroků. Ať tak nebo tak, včera měl můj vrah úžasnou příležitost a nevyužil ji. Dnes to měl o mnoho těžší, ale stále několik šancí bylo. Zase nic. Zítra si myslím neškrtne. Znamená to, že se dožiju úterý? Snad ano, protože to konečně budu mít opět čas vyrazit na lov.

Jo a zajímalo by mne, můj vrahu, zdali jsi už vygooglil tenhle blog, nebo ne...

Fiasko aneb chybami se člověk učí...

Obrovské černé brýle typu "moucha" zakrývající 60 procent tváře, mobilní telefon u ucha zakrývající dalších 20 a pak možná malý kousek obličeje, který by stejně tak mohl patřit dívce z fotografie na mé "zakázce", jako miliónu jiných. Tak jsem se rozhodl, že si tě prověřím, má oběti - když pojedeš domů, tak tě mám. Ale buďto jsi mě prokoukla a schválně jela jinam nebo jsi možná šla taky lovit, možna i pařit kamsi do centra Prahy či na mě byla nastražena volavka a nebo jsem sledoval úplně cizí osobu, kterou baví nosit sluneční brýle v temných pasážích a v metru.

Každopádně jsi pro dnešek unikla. Na další dny se musím lépe připravit. Teď ovšem vzhůru za zábavou (a možná přijde i ..... můj vrah?)

Motiv, příležitost, prostředky...

Dvě hodinky práce se strýčkem googlem, tetičkou mapy.cz a troškou intuice by se daly shrnout asi takto....

• Mám motiv
• Mám příležitost
• Mám prostředky

Tedy všechno co je potřeba k té správné mafiánské vraždě. K tomu mám samozřejmě ještě taky kuráž, nadšení a v neposlední řadě taky bílé rukavičky. Tak možná již zítra odpoledne proliji první krev.

Tak znám svou oběť

Je to tady - letošní mafie začala a já znám svou oběť. Co k ní říct aby ji nevyplašil hned z počátku? Je to žena. Je mladá. Fotku má hezkou. Bydlí 5km od mého bydliště, 11km od mého zaměstnání a kolem jejího domku jezdím tak dvakrát do měsíce, když vyrážím do luftu. Do školy chodí 800m od bytu mé přítelkyně. Má stejný světonázor jako já. Je muzikant jako já. Má smysl pro humor a na mafii je dobře připravená.

Teď ještě zbývá zjistit, kdo je mým vrahem ;)