5. útok

Hned po ránu jsem našel krásné místečko přímo proti vchodu do domu. Krátké ověření, zda je to jediný dům, a pak hezky zpět do teplíčka mého vozu. Sledování domu z auta je jako vystřižené z nějakého laciného holywoodského filmu, chyběla mi jen kobliha a kafe. Kafe nepiju, takže vlastně mi chyběla jen kobliha. V půl osmé vybíhá chvatně jakási slečna a mizí na autobus. Je hodně rychlá a zakrývá si tvář, takže jsem si ji nestihl prohlédnout, ale ty přece bydlíš dva bloky od školy. Ta vzdálenost se dá ujít za 5 minut, takže pochybuju, že bys vstávala o půlhodiny dřív jen proto, aby ses svezla zastávku autobusem. Takže vyčkávám dál. Ve třičtvrtě na osm začínám být nervózní - za 15 minut mám být asi kilometr odsud (a ty ve třídě) a stále nic. Najednou vycházíš. Kamarádka "ze záhrobí" tě sice telefonicky varovala a zpravila tě o včerejším omylu, ale ty jsi úplně v klidu. Teprve až před domem si nandáš kapucu, takže bylo dost času si tě prohlédnout. Pak projdeš kousek kolem mého auta, nechám tě dojít za roh, vystoupím a pak jen pár rychlejších kroků. Po páté ti štěstěna nepřála, jsi skolena mou rukavicí a ja spěchám z místa činu za svými povinnostmi.